První část rozhovoru s Idou si můžete přečíst tady.
Další velkou životní zkušeností byl můj pobyt v Anglii, kde jsem pracovala jako au-pair. Tam byla paní Adu, rázná černoška, která se se mnou vždycky dohádala o něco, co jí na mně vadí, a pak se otočila a nabídla mi čaj s mlékem. A já říkala, vždyť teď jsme pohádané, jak se můžeme normálně bavit, jako by se nic nestalo? A ona říkala, mě vadí, žes udělala něco špatně, ale to přece neznamená, že si o tobě myslím, že jsi špatný člověk. A mně to pořád nespínalo. A říkala jsem, co mám dělat, když tady na mě vřískáš? A ona říká, já vřískám, protože jsem černoška, prudká povaha a nebudu ti to vysvětlovat jako anglická dáma, potichu, já to na tebe prostě zařvu. Řekni jenom, jo, slyším to, beru to na vědomí, omlouvám se. A tím to končí. Adu mě naučila, že když člověk někoho kritizuje, neznamená to, že si o něm myslí, že je špatný. Kritika se týká věci, ne osoby. To byl pro mě taky životní objev.
Pak jsem šla na biblickou školu s tím, že všichni říkali: No jo, to ty se tam jdeš vdát. A já jsem se bránila: Nikoho si brát nebudu, jenom Boha tam budu hledat… No a pak přišel do nultého ročníku Penc… a bylo to. Ne, nebylo to, nebyla to žádná láska na první pohled. Ale začali jsme se postupně spolu bavit, zjistili jsme, že máme společný humor. A já jsem si říkala, že to je blbost, přece by mi Bůh nedal člověka, který je o hlavu menší než já. Takže jsem se ty svoje emoce snažila „rozmodlit“, a úplně se to nepovedlo (smích). A pak jsem se přestěhovali do Varnsdorfu…
No počkej, počkej, to by bylo moc stručné, rozveď to.
Chceš lovestory? Tak jo. Nejdřív on ve škole říkal svoje svědectví, svůj příběh s těma všema jeho eskapádama. A já jsem si říkala: Tak to je přesně ten člověk, který si se mnou nebude mít o čem povídat, protože já jsem moc obyčejná, doposud jsem nic bombastického neprožila. Nicméně pak jsme se spolu začali bavit a zjistili jsme, že těch společných témat máme docela dost.
A pak přišel nápad. Jedna holka říkala, že jede na dovolenou do Itálie se svojí rodinou. A někdo řekl: My tam přijedeme za tebou. Všichni byli hrozně nadšení, hahaha že sedneme do auta, přijedeme do Itálie, navštívíme ji tam, vykoupeme se v moři a pojedeme zase domů. A Martin se toho chytnul a říká: Chcete to udělat? A všichni: Jasně, chceme! Ale jak se blížilo léto, začali couvat: Víš, já vlastně nemám čas, já na to nemám peníze, já nemám… takže velké zklamání. Ale nakonec jsme dali do kupy pětičlennou posádku auta. Z biblické jsme byli tři a sehnali jsme dva známé odjinud. Takže jsme naložili do Felicie pět lidí, stany a všechny věci a vyrazili do Itálie.
No a tam jsem se s Martinem hodně bavili a on na mě dělal dojem tím, jak si v každé komplikované situaci poradil. Už když jsme dorazili k tomu malému autu s tím obrovským množstvím věcí, všichni začali říkat: To se tam nemůže vejít, to neodjedem. Martin nemarnil čas nějakýma řečma a začal tam ty věci skládat…, a všechno se tam vešlo. A vždycky, když na cestě přišla nějaká situace, kdy všichni říkali: To nepude, to je blbý, to je marný… Martin se nadechl, vydechl, rozhlídnul,… a vyřešil. Čímž mě tenkrát dost okouzloval. Taky jsme si spolu hodně povídali, až jsme zjistili, že nás baví poslat všechny někam na pizzu a jít spolu shánět něco jiného sami dva. Když už na nás ostatní začali dělat narážky, my že né, my spolu nechodíme. Vyvrcholilo to, když jsme si takhle jednou všichni uvařili společné jídlo a měli jsme jeden hrnec a lžic míň než lidí. V jednu chvíli měl Martin v ruce lžíci a vykecával se a nejedl, tak mu říkám: Dej mi tu lžíci. A on: Tobě ji nedám. Až budeme jedno tělo, tak můžeme jíst z jedné lžíce. Načež se rozhostilo „hlasité“ ticho. Martin to bral jenom jako nevinný vtípek a vůbec nechápal, proč jsou všichni jako opaření. A já jsem odešla od stolu.
A on tím fakt nic nemyslel?
Ne, on tím nic nemyslel. A já jsem nevěděla, jestli mi víc vadí, že to takhle plácnul a všichni teď blbě koukají, anebo mi víc vadí, že tím nic nemyslel. (smích)
A jak jsme jeli domů z toho jihu, zastavovali jsme se u našich v Jižních Čechách. Martin tam vyprávěl ten svůj neuvěřitelný příběh a máma se rozplývala, jak je Pánbůh dobrý a skvělý. A když jsem pak za pár měsíců přišla s tím, že bych si toho kluka chtěla vzít, tak ona se zhrozila, že s takovou minulostí, kdo by to chtěl do rodiny?!
Pak jsme se stavovali u Martinovy mamky, ta se zdvořile usmívala, a když jsem potom odešla, tak mu řekla něco v tom smyslu jako: No vidíš, tak to je první holka, pak bude druhá, třetí…
Všichni věděli, že spolu chodíme, jenom my jsme pořád váhali. Největší překážkou byl náš výškový rozdíl. Když jsem pak byla doma, moje emoce sílily a já jsem si říkala, že jestli to teda nemá být on, musím to nějak zpracovat. A zjistila jsem, že půlku dne trávím tím, že se modlím za to, abych nebyla zamilovaná, a druhou půlku trávím u jediného okna, kde jsme tenkrát měli signál, jestli mi náhodou od Pence nepřišla SMSka.
A přišla?
No jo, furt chodily, a to tenkrát se textovalo za peníze, to už dneska neznáme.
A tos ještě chodila na VOŠMT?
Jo, to mi ještě zbýval rok, a Martin tím, že přišel do nulťáku, byl o rok pozadu. Takže já jsem tady potom po skončení studia rok pracovala v Delvitě, teď je to Billa. A tam jsem taky zažívala zajímavé věci. Když se dozvěděli, že s Martinem chodíme, chceme se vzít a nespíme spolu, to byla šuškanda na půl roku.
A jaké byly reakce okolí, tak vůbec, na vaše chození?
Od začátku nám bylo jasné, že jestli do toho půjdem, musíme počítat s tím, že budeme přitahovat pozornost, a musíme si to oblíbit. Puberťáci na ulici kolikrát vybuchli v smích, když nás viděli, nebo na nás pokřikovali: Když ji miluješ, není co řešit! Nebo jednou jsme si byli spolu v Hankovci koupit rohlíky a za náma byla ve frontě naše kamarádka. Potom nám vyprávěla, že ta prodavačka byla úplně paralyzovaná, že skoro nebyla schopná ji obsloužit, a opakovala jenom pořád dokola: No tohle snad není možný, no to už snad přestává všechno. A ta kamarádka jí říká: Hlavně že se mají rádi, ne? A prodavačka zase: Ale tohle už je moc, no to se na mě nezlobte, to už je moc.
Ještě dneska, když máme za pár dní sedmnácté výročí svatby, se nás v restauracích stále dokola ptají, jestli budeme platit zvlášť, nebo dohromady. Někdy mě to rozčiluje, ale holt to patří k věci. Vybrali jsme si to, tak s tím musíme žít. Holt prostě nepůsobíme jako pár.
Pro mě to je zázrak, každý ten rok. Oba pocházíme ne z úplně idylických rodin. Martin nikdy nevyrůstal se svým otcem, u nás byly hádky celkem na denním pořádku. A tak jsme si říkali, co nám vůbec dává tu drzost si myslet, že bychom mohli vytvořit funkční pár? A tak jsme to vzali úplně od nuly. Museli jsme si říct, co v našem vztahu chceme a co nechceme. Co to například znamená, že se bude vařit, kdo bude vařit. Aby se nestalo, že každý z nás bude něco očekávat. Martin měl občas tendence mě něco doučovat. Měla jsem takový zvyk, že když jsem přišla domů, vždycky jsem položila klíče na stůl. A Martin mi furt říkal, že máme u dveří takový háček a že ty klíče mám dávat tam. A jednou jsem měla náročnější den, a hodila jsem klíče na stůl s tím, že je vzápětí dám na ten háček, ale nejdřív si sundám bundu. A on začal: Miláčku, já bych opravdu chtěl… a já jsem vzala ty klíče, velmi energicky jsem je pověsila na háček a důrazně povídám: Miláčku, já bych ti taky chtěla něco říct. Jednoho tatínka už mám. A úplně mi to stačí.
A to jsou situace, kdy se pak většinou začneme smát. Humor, to je taková naše obrana proti vypjatým situacím. A od té doby se někdy začne nadechovat, a pak řekne: Radši ne, jednoho tatínka už máš.
Jak dlouho jste spolu chodili, než jste se vzali?
Rok a půl. Zasnubovali jsme se 9. října na svátek Štefana, a moje spolubydlící se taky tou dobou zasnoubila, 4. listopadu na Karla. A pak jsme si pořídily dva křečky, které jsme pojmenovaly Štefan a Karel, aby se nám to lépe pamatovalo.
Jak vypadaly vaše zásnuby?
My jsme tenkrát museli jít k biskupovi do kanceláře a tam to oznámit, protože chození není biblický koncept. Tenkrát na biblické škole se nesmělo s nikým chodit. Buďto jste byli přátelé, bratři a sestry – ti mají tři kroky od sebe. Nebo jste byli snoubenci – ti mají jeden a půl kroku. Nebo jste manželé, a ti jsou jedno tělo. Takhle jsme to měli odkrokované.
Jako že jste si ani nedali pusu před svatbou?
No to jsme si dali, ale oficiálně se to nesmělo.
A jak to probíhalo u biskupa?
To byl tenkrát Rudek Bubik, bydlel tam, co teď bydlí Moldanovi. Typické bylo, že měl vždycky přetopeno, takže se člověk zpotil, ještě než něco řekl. A ten nám žehnal, a případně řekl nějakou připomínku, pokud měl. Nám řekl jedinou připomínku, že když máme ten výškový rozdíl, že to bude přitahovat pozornost, pozitivní i negativní, tak jestli jsme na to připravení. A bylo to hrozně fajn, že to řekl, protože my jsme se o tom do té doby s Martinem otevřeně nebavili.
Pak nám požehnal, a šli jsme. A rozhodli jsme se, že si na oslavu uděláme palačinky v internátní kuchyni. Jenže do kuchyně směl jenom ten, kdo měl ten den službu, takže jsme neměli klíče. Vlezli jsme tam (tajně) takovým tím výdejním okýnkem a tam jsme v soukromí vedli vážnou konverzaci. Tehdy jsme třeba Martinovi řekla, že se kvůli němu nezměním, že si mě musí vzít takovou, jaká jsem. A když bude potom naštvaný, co si to vzal, tak že ho varuju předem. Že nejsem uklízecí typ a všechny svoje nejhorší stránky jsem mu vylíčila a řekla jsem, že jestli mě chce i s tím vším, tak už je to nezvratné, ať už si pak nestěžuje. A on, aby mě sbalil, tak se vším souhlasil a všechno slíbil. Možná doufal, že na to časem zapomenu (smích).
Nicméně jak jsme si tak povídali, náhle se rozsvítilo ve skleníku… a prošel ředitel. Ajaj, a my tady svítíme v kuchyni. A už zarachotily klíče v zámku kuchyně a:
Co tu děláte?
Palačinky.
Vy máte klíče?
Nemáme.
A kdo vás sem pustil?
Nikdo.
Tak jak jste se sem dostali?
Po chvíli váhání, jestli si rychle vymyslet nějakou fakt dobrou lež, nebo radši přiznat pravdu:
Vlezli jsme sem oknem.
Na to už nešlo nic říct.
Na dalších školních modlitbách se vyhlašovalo, že služby jsou povinny zavírat výdejní okýnka na petličky, protože někteří nezodpovědní studenti toho mohou zneužít, a představte si, že lezou do kuchyně oknem! V tu chvíli v jedné části modlitebny Penc studoval omítku na stěně, v druhé části jsem já studovala dlaždičky na podlaze. Tak to byla naše zásnubní historka s palačinkama.
A když jsi šla na biblickou školu, neplánovala jsi církevní kariéru?
Nene, mým jediným životním cílem vždycky bylo mít rodinu a mít děti, které se se mnou budou bavit. A co bude okolo toho, to mi bylo celkem jedno. Pořád jsem byla pod vlivem toho, že se po mě nežádá žádný výkon, že mám jenom být s Bohem a čekat na příležitosti, jak mu sloužit (viz první část rozhovoru „S Idou o životě“). A navíc nejsem nijak vyprofilovaná. Můžu dělat spoustu věcí, ale nejsem v ničem super specialista. Maximálně jsem si říkala, že bych se chtěla motat v církvi kolem dětí, což nebyl až takový problém, protože to nechce nikdo dělat. Výběrová řízení se tam nepořádají a fronty se tam nestojí, takže to vůbec nebylo těžké. A i kdybych to nedělala kvůli těm dětem, dělala bych to kvůli sobě. Je to hrozně obohacující, poslouchat děti, jejich konverzace, jejich styl víry, to se mi moc líbí. A věřím tomu, že když od nás Bůh něco chce, je to něco, co nám dal do srdce. A přes celé ty roky moje srdce je u dětí. Věřím, že to je dar i poslání.
Takže co bylo dál? Martin dostudoval, tys skončila v Delvitě…?
Vzali jsme se a šli jsme do Varnsdorfu. Tam jsem se nechala zaměstnat v drogerii DM. Martin pracoval jako misijní pracovník, založil tam klub Exit, dělal městské festivaly a byl hodně mezi mládeží. Měl výplatu asi šest tisíc korun a já jsem zachraňovala rodinný rozpočet. A ta práce mě bavila. Byli jsme tam čtyři zaměstnanci, docela dobrá parta.
A pak jsme měli Davídka. To jsme se takhle jednou bavili, že za rok touhle dobou bychom chtěli otěhotnět, a další měsíc jsem zjistila, že už jsme otěhotněli. To bylo necelý rok po svatbě. Říkala jsem, že nebudu nikdy dělat mateřské centrum, protože nechci vést rozhovory o kojení, plínách a dětských přesnídávkách. No a pak jsem začala dělat klub Brouček, a na ten se nabalily matky, které neměly touhu se bavit jenom o prdíkách a o plínkách. Hrály jsme dětem příběhy z Bible, používaly jsme flanelograf, což se jim hrozně líbilo. Zpívaly jsme s nima Ovčáky čtveráky a do toho dětské křesťanské písničky. A maminky se nám svěřovaly i se závažnými rodinnými problémy.
Pak se narodil Honzík. Tou dobou jsem říkala, že nebudu nikdy pracovat s puberťáky, protože jim nerozumím. Jenže nám ve sboru dorostla skupina holčiček, a staly se z nich pubertální holčičky. A tak nějak se stalo, že jsem se jim začala věnovat, a tak se naplnila další věc, o které jsem prohlašovala, že ji nikdy dělat nebudu.
Pak jsem ještě říkala, že nikdy nebudu paní učitelka, a to se stalo, když Honzík odrostl z mateřské, a já jsem se nechtěla vrátit do DMka, protože tam jsem sice měla příjemný plat, ale časově to moc výhodné nebylo. A Martin objevil na internetu Etické dílny. A ptá se mě: A tohle by tě nebavilo? Já jsem se vyděsila a říkám: Neblázni, to bych nikdy nemohla dělat. Ale ještě mi zbýval rok mateřské, tak jsem se rozhodla si udělat kurz, a jenom jako dobrovolník si zkusit oslovit pár škol. Školám se to líbilo, mně se to taky líbilo, a tak jsem se stala oficiální lektorkou.
Pak jsme se s Mirkou vyhecovaly, že půjdeme studovat pedagogiku volného času, což bylo super. A v půlce druháku se mi stala Hanička. A to bylo náročné. Měli jsme Haničku, na půl úvazku jsem učila a do toho jsem dodělávala školu. To už jsme věděli, že se máme stěhovat do Kolína, tak jsem chtěla školu dodělat ještě před stěhováním. Školu jsem dělala v Liberci. Vždycky jsem s kočárkem dojela do školy, spolužačky se nadšeně střídaly v hlídání Haničky, a dostudovala jsem. Sbalili jsme se a přestěhovali, a pak to na mě padlo, všechno to vyčerpání. Docela dlouho jsem se z toho sbírala. Vůbec jsem nebyla ve stavu být s lidma. Jen si odbýt to nejnutnější a zase si zalézt. Co mě drželo, byly povinnosti, že jsem musela vstát a udělat dětem tu snídani a nějak fungovat. A když se mě Martin ptal, jak se mám, odpovídala jsem: Nepokládej otázky, na které nechceš znát odpověď. Nebylo mi vůbec dobře, ale věděla jsem, že s tím nemůžu vůbec nic dělat, jen sama na sebe počkat, až se zase doplní zásoby serotoninů a dopaminů. Takže se to měsíc od měsíce začalo zlepšovat, a když jsem minulé léto byla na Kristfest Youngu, říkala jsem si, že už to zase jsem já. Už mě zase baví být s lidma. Už se zase mám dobře.
Už jsi převzala i celou besídku – naplnil se další stereotyp – manželka pastora šéfuje besídce?
Jojo, další. Aspoň u tohohle jsem ale neříkala, že to nikdy nebudu dělat! Ale od začátku jsem chtěla mít jasno v tom, že to nedělám proto, že se to očekává. Mně je mezi dětma dobře. To je taková terapie. Já to beru tak, že ty děti pomáhají mojí víře. Když mám být s dětmi, tak to nepociťuji jako oběť. I to vedení celé besídky dělám proto, že to chci dělat. A věřím, že to tak má být. Služba je někdy těžká, ale musí být i radostí.