Ivanka vyrostla v křesťanské rodině a už ve svých čtrnácti letech přijala od Boha povolání do zahraniční misie. Letos se chystá ukončit studium na VOŠMT, kterou studuje právě proto, aby byla kvalifikovanou misionářkou. Dosud se také zúčastnila několika misijních výjezdů (ČR, Itálie, Ukrajina, Egypt), kde opakovaně prožila potvrzení svého misijního povolání. Její vyvolenou oblastí je Pákistán, kam se chystá letos v září na informativní pobyt a kam by se příští rok ráda vypravila na delší čas.
Ivanko, letos se opět chystáš na misii. Kam to bude tentokrát?
Chystám se v září asi tak na měsíc až šest týdnů do Pákistánu. Momentálně je víc možností, kam přesně jet a jakou práci tam konkrétně dělat. Při této cestě bych si chtěla ujasnit, kam bych potom příští rok odjela na delší dobu. Přemýšlím o třech možnostech. Tou první je služba skrze média, konkrétně se jedná o práci v křesťanské televizi s celoplošným vysíláním, kde bych se podílela přímo na produkci, čímž bych využila i svoje vzdělání, a zároveň bych tam pomáhala v místní církvi. Druhou možností je SIM misions, a tam je to hodně o tom pomoct vyzbrojit místní církev, aby potom, co se najednou zavřou dveře a vyženou všechny misionáře, aby ti lidé tam měli prostředky a sami se stali misionáři ve svém kmeni. Ta třetí je přes organizaci, se kterou jsem byla v Egyptě – Live Dead. Tam by to bylo přes jednu paní, která už přes čtyřicet let souží v Pákistánu a má hodně zkušeností v oblasti v sociální práci. Teprve jí budu psát email tak uvidíme, co se z toho vyklube. Bylo by lepší už v září tam jet s jasnou vizí, co konkrétně chci dělat, ale momentálně je to tak, že vidím vždycky jenom na krok dopředu a jenom Bůh vidí ten širší plán. Takže když ho budu poslouchat, budu dělat ty správné kroky.
Jaká je v Pákistánu náboženská a politická situace?
Je tam převážně islám, což se projevuje v zákonech, ale momentálně je tam povolená oficiální křesťanská církev, mohou tam působit i misijní organizace, ale je to všechno hodně hlídané a je nejasné, kdy a kde třeba zavřou všechno najednou. Co se týče politické situace, vztahy s okolními zeměmi nejsou nejlepší, takže neustále probíhají nějaké konflikty, ale nejsem úplně odborník na politiku.
Takže ty tam můžeš vycestovat oficiálně jako misionář?
Ano, můžu, můžu to mít napsáno i ve vízu.
Kolik je tam zahraničních misionářů?
To nevím, ale je tam minimálně několik misijních týmů, takže určitě víc než desítky misionářů.
Jak se tam domluvíš?
Anglicky. Není to hlavní úřední jazyk, ale téměř všude je možné se tam anglicky domluvit. Samozřejmě bych se pak učila i nějaký místní jazyk, ale to až podle přesného místa, kde budu, protože tam je spousta různých dialektů.
Jak dlouho ti trvá naučit se nový jazyk?
Podle toho na jaké úrovni. Když to vezmu podle toho, jak jsem se učila arabštinu, tak za těch pět měsíců jsem se domluvila na základní úrovni, jako kdo jsem, jak se mám, zeptala jsem se na cestu, umím si říct o pomoc, nakoupit. Zároveň jsme se učili, jak říct příběhy z Bible a tak. Ale řekla bych, že to chce minimálně tak dva roky, než člověk dokáže vést dobrou plynulou konverzaci.
Co v Pákistánu jedí?
Hodně rýži, dlouhou pákistánskou rýži, ale jinak moc nevím, myslím, že nějaké omáčky. Já osobně nejsem náročná na jídlo, a navíc rýže je moje oblíbené jídlo. Myslím si, že to bude hodně podobné indické kuchyni.
Dají se v Pákistánu potkat Češi?
Spíš ne. Setkala jsem se s nějakými Slováky, co v Pákistánu obchodují, ale není to běžná destinace pro Čechy, kam by jezdili na dovolenou, možná tak za obchodem.
Jak jsi vlastně přišla zrovna na Pákistán?
Když jsem se asi tak deset let nazpátek modlila za to, kde je moje místo na světě, Bůh mi jasně ukázal na misii, a bylo jasné, že to nebude jen Česká republika. Potom jsem slyšela různé přednášky na téma nezasažených národů, a to mě velmi oslovilo. Tehdy jsem se začala za ně modlit a jednou jsem četla knížku Já jsem Malála o holce z Pákistánu, která je z muslimské rodiny a prožila to, když talibán přišel do jejich vesnice a zakázal vyučování žen a spoustu jiných věcí. Ten příběh byl pro mě velmi silný a na základě toho jsem si začala hledat víc informací o té zemi a zjistila jsem, že situace tam je hodně špatná jednak co se týče postavení žen ve společnosti, taky je tam spousta sociálních problémů a samozřejmě převaha islámu. Od té doby mi tahle země ležela na srdci, a tak jsem se modlila: Bože, prosím pošli tam někoho, kdo jim řekne o Ježíši. A pak přišla ta otázka, jestli bych tam nešla já. Už si přesně nepamatuju, jak přesně to probíhalo, ale byla to otázka, ne jasný pokyn: Ty tam půjdeš. Nicméně jsem věděla, že jsem Bohu už dala slib, že mu chci sloužit tam, kde mě chce mít. Vlastně jsem nepřemýšlela o tom, jestli chci, nebo nechci. Věděla jsem, že je to místo, na kterém mi záleží a že to dává smysl. A pak jsem si říkala, jestli to nebylo jenom moje prvotní nadšení, a tak jsem se modlila. A během let mě to nepřecházelo, spíš naopak. Byly chvíle, kdy jsem váhala, jestli to byl opravdu dobrý nápad, když jsem si uvědomovala, co to opravdu reálně znamená, pochybovala jsem, jestli na to opravdu mám odvahu. Z toho fyzického hlediska se o svůj život nebojím, věřím, že Bůh je se mnou a má všechno ve svých rukou. Ale po zkušenosti z Egypta mi vyvstaly nové otázky ohledně psychické a duchovní zátěže. Ale vlastně vím, že i v tom je Bůh se mnou.
Co je nejhorší, když jsi takhle daleko a sama?
Najednou člověk vidí všude nějakou potřebu a ze svého pohodlného života jsem se dostala úplně jinam. Nevěděla, co mám dělat, jak se adaptovat, jak to přežít a nezbláznit se. Zjistila jsem, že špatně snáším některé věci, jako je třeba hluk, který tam je všudypřítomný. A taky nebylo úplně jasné, co mám vlastně dělat, protože nemám žádnou profesi. Kdybych byla třeba lékařkou, pomáhala bych tam jako lékařka, ale takhle jsem nevěděla, jak a kde nejlíp pomoct. Ta nejasnost celé situace byla nepříjemná. Dělala jsem od všeho něco, což bylo ale nakonec dobře, protože jsem si vyzkoušela různé věci.
Co všechno jsi tam dělala?
Pomáhala jsem v týmu pro děti, ve vedení skupinek, vedení modliteb, i ke chválám jsem se dostala. Pravidelně docházela do jazykového centra, kde jsem mohla navazovat vztahy s lidmi, sdílet s nimi život a mluvit o Bohu.
Jak úplně konkrétně probíhá takové navazování vztahů? S někým se seznámíš, řekneš: Jmenuju se Ivana a jsem misionářka …a už svědčíš?
Takhle úplně ne, už proto, že pod pojmem misionář si každý představí úplně něco jiného, třeba někoho, kdo se chystá na křížové války… Člověk má hlavní identitu, třeba tam jedu studovat arabštinu, nebo jako obchodník či businessman. Potom nás učili, že je dobré v rozhovoru asi tak do tří minut zmínit, že jsem věřící, že věřím v Ježíše Krista a že mi záleží na lidech tam a chci s nimi sdílet to, co je pro mě důležité. Na druhou stranu se to nedá tlačit silou. Je důležité opravdu poznávat lidi a snažit se jim pomáhat, a nakonec ty otázky přirozeně vyvstanou – ty jsi z Evropy, to znamená, že jsi křesťanka?
Takže je to jednodušší než s lidmi doma v Čechách?
Jo, pro mě je to jednodušší. Jim tam nepřipadá divné bavit se o Bohu, je to pro ně normální. A nepřipadá jim divné, že věřím v Boha, i když pak třeba nastanou neshody v tom, čemu kdo věříme.
Konkrétně jsem to měla třeba tak, že jsem byla s jednou holčinou, která mi pomáhala nakupovat suvenýry při odjezdu, a ji zajímaly některé věci o křesťanech a do té doby neměla šanci se někoho zeptat. A tak jsem mluvily o tom, co ji zajímalo, a samozřejmě došlo i na otázky základní víry. Řekla jsem jí, čemu věřím, a ona to respektovala a věřím, že nezapomněla, co jsem jí řekla. Spíš to nechávám na Duchu svatém. Já můžu říct svědectví a na nich je, zda to přijmou, nebo nepřijmou a na Duchu svatém, jak v nich bude působit.
Až budeš bydlet v Pákistánu, znamená to, že tam budeš chodit do nějaké práce a pak ještě budeš chodit někam mezi lidi, jakože na tu misii?
To je právě otázka, kterou teď řeším. Je několik možností. Buď tam člověk pracuje, a s lidmi, se kterými pracuje, se svými sousedy, s lidmi, se kterými si je blízký, mezi nimi se snaží misijně působit. Vlastně stejně jako doma. Například i věnováním literatury o Bohu. U nás to už tak běžné není, ale tam ještě jo.
Když se za to modlím, jsou skupiny lidí, které jsou mi blízké. Chtěla bych se ze začátku zapojit do nějaké humanitární práce, která se zároveň pojí s evangeliem. Místní církev má taky nějaké projekty, kterých bych se mohla účastnit, a třeba z toho pak vznikne něco nového, možná vyučování na školách nebo jazyková centra, služba uprchlíkům, služba sociálně slabým lidem. Někteří misionáři na to jdou přes obchod, třeba jezdí po vesnicích, hledají lidi, kteří něco vyrábějí, a domluví si s nimi, že to jejich zboží budou někde prodávat. Při tom všem jsou Ježíšovými svědky ve svých vztazích, a tak získávají učedníky.
Kolik ti bylo, když poprvé přišla myšlenka stát se misionářkou?
Asi čtrnáct.
A kdy jsi uvěřila?
Já jsem vyrůstala v křesťanské rodině, takže jsem v Boha věřila od malička, ale ten moment, kdy jsem řekla Bohu ano sama za sebe, to bylo taky někdy v té době.
To přišel taky křest duchem svatým a mluvení v jazycích, mohlo mi být tak třináct. A asi rok po tom na sjezdu mládeže AC se mluvilo o tom, kde můžeme být služebníky – třeba ve škole, v jakém městě, a mluvili tam o tom, že Bůh chce nové služebníky pro Českou republiku. A během těch modliteb, kde v České republice bych mohla sloužit, jsem uviděla zeměkouli a věděla jsem, že u mě to nebude jenom Česká republika. Dodneška si pamatuju ten obrázek zeměkoule, jak se na ni dívám z dálky. Ještě jsem nevěděla, kde přesně to bude, ale věděla jsem v tu chvíli, že to bude misie. Bylo to zvláštní, protože předtím jsem o tom nikdy neuvažovala, ani nepředcházelo žádné vyučování o misii. Bylo to jako: Aha, tak tohle po mně chceš, Bože?
A od té doby se něco změnilo? Začala ses nějak připravovat?
Jo. Víc jsem se začala zajímat o to, kdo je to vlastně misionář, jaké jsou kde potřeby. Na všech konferencích jsem vyhledávala programy o misii a když byli u nás ve sboru nějací misionáři, ptala jsem se jich. Ale ten proces ujasnění jde strašně pomalu, až je to pro mě někdy frustrující, jak moc to jde pomalu. Postupně jsem došla k tomu, že mám jít k nezasaženým národům, a pak to byl ten Pákistán.
Mezitím jsem byla na několika misijních výjezdech, a pokaždé to je čas, kdy vidím nejvíc Boží jednání v mém životě. A to je pro mě potvrzením.
Cítíš podporu okolo sebe, ve sboru?
To ano. I když také se našli lidi, kteří nebyli nadšení třeba tím místem, kam chci jít, nebo říkali, že u nás je přece taky ta potřeba. Co se týče sboru, začínala jsem v Českých Budějovicích a tam byla velká podpora, a tady určitě taky.
Co na to rodiče?
No nebyli úplně nadšení ze začátku.
A to jsi přišla, když ti bylo čtrnáct, a řeklas: Budu misionářkou?
Jo, nejdřív jsem jim řekla tohle, a to ještě nebyl problém. Ale když jsem pak řekla kam, hlavně mamka si začala dělat starosti a čas od času se ptala, jestli jsem si to nerozmyslela. A i když tušila, že to je Boží plán pro mě, dlouho doufala, že nakonec řeknu, že teda nikam nejdu. Říkala mi, že až do mého výjezdu do Egypta měla velké obavy. A pak měla silný zážitek s Bohem, kdy ji Bůh ujistil, že mě přivede v pořádku zpátky domů, a že se to nevztahuje jenom k tomu Egyptu, ale i k mým dalším misijním
aktivitám. A od té doby v tom má mnohem větší pokoj. Což pro mě hrozně moc znamená. A nejen od rodičů, ale i od celé širší rodiny cítím velkou podporu – praktickou, psychickou, modlitební…
Jak se vypořádáváš s otázkou partnerství a rodiny?
Ono teď není prakticky úplně co řešit. Popravdě, nechtěla jsem jít sama… Na druhou stranu to není něco, co by mě zastavilo. A vidím, že je hodně svobodných žen, které dělají na tomto poli úžasnou práci, a právě proto, že jsou svobodné, mají přístup do míst, kde můžou lépe sloužit lidem.
A jak je to s financováním?
Teď na tu první cestu finance mám, a pak až budu vědět konkrétně, kam pojedu, budu rozvíjet nějaký fundraising.
A je to čistě na tobě, aby sis sehnala peníze?
Ano, je to na každém misionáři, aby si sehnal podporu.
Teď se řeší itinerář té první cesty. Pojedu na tři místa, tj, asi dva týdny na jedno místo, abych viděla, jak tam ta služba vypadá. Asi to není ideální způsob – je lepší, když člověk ví předem, co bude dělat a jak to bude dělat. Doufám, že během těch měsíců, než vycestuju, už se rozhodnu, a tam už to bude spíš jenom potvrzení. Věřím, že to Bůh povede.
A potom na tu delší cestu, to bys vycestovala kdy?
To záleží na tom, kdy se mi podaří sehnat dostatek financí. Měla bych mít nasbíraný rozpočet na dva roky dopředu. Doufám, že by to mohlo být třeba v půlce příštího roku.
A když jsi dlouho někde pryč, jako jsi byla třeba v Egyptě, žiješ na internetových vztazích? Nebo je nějaká šance, že by sis našla nějaké skutečné přátele přímo na místě?
V Egyptě byla jedna holka v týmu, se kterou jsem si opravdu rozuměla, takže jsem si našla dobrou kamarádku. Je to asi i tím, že tam je hodně lidí, kteří z vlastní zkušenosti vědí, že pro lidi, co tam nově přijedou, je to těžké, takže se o ně zajímají a starají se, aby tam nikdo nebyl nechaný sám sobě napospas. Ale spojení s domovem bylo možné jenom přes internet. Nebylo to vždycky jednoduché.
Dá se telefonovat?
Většinou jsme mluvili přes skype a videohovory.
S kolika lidmi udržuješ nějaký intenzivní kontakt?
Není jich moc. S rodinou doma, a pak nejbližší dva, tři lidi.
A když emailem posílám newslettery, pár lidí na ně třeba odpoví, ale to je tak jednou za měsíc.
Co pro tebe můžeme udělat my – sbor a lidi ve sboru?
Určitě se modlit. Jak už jsem řekla, je víc variant, kam bych mohla jet, a ráda bych v tom měla jasno, kde můžu být nejlíp použitá Bohem. A moc ráda bych se na něco konkrétního zaměřila, na něco konkrétního se připravovala, ale momentálně si nejsem jistá, které místo je to pravé. Kde můžu být nejvíc užitečná svými talenty a kde jsou pro mě teď otevřené dveře pro službu. No a pak se zajímat, jak to postupuje. To je asi to nejvíc, co je teď potřeba. Toho rozhodování bude hodně a potřebuju se správně rozhodnout.