Jak by ses představila?
Jmenuju se Ida. Moje jméno mi dala maminka, aby mělo tři písmena a aby v něm nebylo r a ř, protože měla spolužáka, který se jmenoval Jiří Hořava a neuměl vyslovit r a ř a celý život tím trpěl. A ona když viděla, jak tím trpí, zařekla se, už na té základce, že svým dětem dá krátká jména bez r a ř. Takže proto jsem Ida. A Ida má dva významy. Buď to znamená žena nebo to znamená čin, podle toho, z jakého jazyka se vychází. Má svátek 15. března a na březnové Idy zavraždili Gaia Julia Ceasara. A děti ve škole se mě vždycky ptají, jak se jmenuju doopravdy, když se představím. Myslí si, že Ida je nějaká zkrácenina nebo přezdívka.
Co mě charakterizuje je, že nejsem úplně průbojná a rychlá ve svých úvahách. Většina věcí mi dojde až druhý den nebo aspoň půl hodiny po tom, co proběhla nějaká ta situace. Často mě to mrzí, ale každý jsme holt nějaký.
A tvůj životopis? Kde ses narodila, jak si vyrůstala…?
Narodila jsem se v Jižních Čechách v městečku Kaplice a jsem druhá ze tří dětí a jsem klasický prostředňák, nesoutěživá a neprůbojná, diplomatická, ale když už přijde na věc, stanou se z nich draci, kteří ti nic nedají zadarmo.
Vždycky jsem lnula k mladším dětem. Měla jsem o šest let mladšího bratra, se kterým jsem chodila ven a hlídala jsem ho. A přišlo mi, že dětem není těžké porozumět, tak jsem se vždycky motala kolem nich. A ve dvanácti letech jsem se stala křesťankou.
A jak jsi vlastně uvěřila?
Nejdřív uvěřila maminka ve dvaadevadesátém, když byly ty velké evangelizace. A přišla s tím, že stahuje žádost o rozvod, kterou měla podanou s naším tatínkem, a navrhla, že bychom si mohli všichni odpustit a začít znovu. Udělala to proto, že jí to poradil pastor a ona mu chtěla dokázat, že to je hrozná kravina, že se to nemůže povést, ale že to teda zkusí. A ono se to povedlo. Takže do roka a do dne se křtila celá naše rodina.
Do církve jsme s bráchou poprvé jeli za trest. Máma jezdila na skupinky, vlakem dvě zastávky, a nechtěla nás nutit, abychom jezdili s ní, mně bylo jedenáct, bráchovi třináct, ale dělali jsme doma takový binec, že to nešlo, a museli jsme jet s ní. A jak jsme jeli tím vlakem, tak jsme na sebe dělali legrační zbožné obličeje, jako sochy na mostě, abychom tam zapadli do toho shromáždění. A pak jsme přijeli k takové babče do chaloupky a přišel tam taky bráchův spolužák s kytárkou, a my jsme nevycházeli z údivu. Ta babča byla hrozně správná, ona byla z těch rumunských Slováků. Nerozumělas jí ani slovo, ale její vřelý a laskavý přístup, její zelňáky a kapustové závitky nás naprosto okouzlily, takže další týdny už jsme tam jezdili dobrovolně, na ty zelňáky. Až jsme uvěřili.
Ale ještě to pak bylo složitější. Když uvěříš ve dvanácti, tak máš úplně jiný typ víry než potom třeba v osmnácti. A v těch osmnácti to potřebuješ znovu přehodnotit a zodpovědět si znovu ty otázky, jako jestli je Pánbůh opravdu dobrý, jestli opravdu na mě myslí… A já jsem si pak na gymplu myslela, že když už si nevystačím s tou svojí dětskou vírou, že jsem asi uvěřila špatně. A všechno jsem si zpochybnila, že to všechno bylo špatně, a rozhodla jsem se, že nebudu věřící. Řekla jsem si, že se na všechno vykašlu, Bibli jsem uklidila do šuplíku a čekala jsem, že se dostaví úleva. Ale nedostavilo se nic. A nemohla jsem říct, že nejsem věřící, protože jsem věděla, že Bůh je, ale říkala jsem si, že na to nemám, že nedokážu žít dost dobré křesťanství. A tak jsem se rozhodla, že než být špatnou křesťankou, to radši nebudu křesťankou vůbec.
A tak jsem se v tom plácala až do přijímaček na vysokou, ze kterých místo abych se vrátila zpátky domů, mě odvezli do nemocnice se zánětem slinivky. A tím jsem se ocitla v poměrně dlouhém časovém období, kdy jsem mohla tyhle otázky důkladně propřemýšlet a hodně si toho s Pánem Bohem říct. A mluvila jsem s Ním taky o tom, že když umřu (a ono tak vypadalo, že možná opravdu umřu), tak co bude potom. A když jsem se na svůj život koukla z pohledu věčnosti, ptala jsem se, co má vlastně v životě smysl. A říkala jsem si, co já Bohu řeknu? Že jsem odmaturovala s vyznamenáním? Mají ty věci, za kterýma se v životě ženu, opravdickou hodnotu? A když mi pak Pánbůh řekl, že neumřu, řekla jsem si, že ten život pojmu úplně jinak. Že nemusím na Boha ani na lidi dělat dojem. Že mým základním nastavením nemusí být někomu něco dokazovat.
A vydrželo ti to?
Ono se to pořád vrací. Žijeme v době, kdy jsme neustále posuzovaní na základě našeho výkonu. Chceš se zpochybnit jako matka? Není nic jednoduššího. Pokecej si s pár matkama, přečti si něco o výchově na nějaké diskuzi, a jsi v háji, protože nepodáváš stoprocentní výkon jako matka. A takhle to máš v každé oblasti života. Pořád jsme přeměřovaní, převažovaní…, výkon a evaluace jsou božstvy dnešní doby. A člověk má neustále tendenci do toho padat zpátky. Čas od času je dobré si uvědomit, na čem doopravdy záleží. Někdo si řekne: Kdybych měl zítra umřít, co bych udělal jinak? Nebo jeden pán si koupil plastové kuličky. Spočítal si, kolik člověku s průměrným věkem dožití vychází nedělí, a patřičný počet kuliček si nasypal do velké nádoby a každou neděli jednu kuličku vyhodí. A říká, že když vidíš, jak těch kuliček ubývá, jak ti vlastně ubývá času, najednou začneš dělat ty věci, na kterých opravdu záleží, a přestaneš dělat ty, na kterých nezáleží. A myslím si, že je dobré si to nějak vizualizovat, abychom ten čas konkrétně dokázali uchopit a představit si. A dělat to každou chvíli, jinak člověk brzy znovu běhá v kolečku jako ta myš v kleci.
A jak si to vizualizuješ ty?
Kuličky se mi moc líbí, ale já to mám vlastně obráceně. Já jsem tenkrát v té nemocnici mohla umřít. A tak každý den beru jako bonus, takže bych si mohla naopak kuličky přidávat. Čas od času si to uvědomím, že už jsem zase v tom koloběhu. A říkám si, že potřebuju objevit nějaký nový způsob komunikace s Bohem. Potřebuju s ním jenom být. Strašně snadno se překlopím do toho, že mám s Bohem pracovně právní vztah. Ty mi řekneš, co mám dělat, já to udělám, a jdeme dál, jdu si pro další úkol. A to je ten výkon. Ale Boží otázka je: Miluješ mě? A já si říkám, co bych mu právě teď opověděla?
Život by neměl být o tom, že toho stihneš víc než všichni ostatní, ale že žiješ život, který má smysl a přesah na věčnost. Naopak potřebujeme zpomalit. Tuhle jsem měla zablokovaná záda musela jsem chodit velmi pomalu, po malých krůčcích… a svět se nezbořil. A tak jsem si řekla, že budu dál chodit pomalu. A když jsem jednou šla pro Háňu do školky, rozhodla jsem se jít prostě pomalu. A cestou jsem potkala asi dva známé lidi, se kterými jsem se zastavila a popovídala, a myslím si, že tohle jsou ty důležité momenty. A když jen prosvištím, tak je míjím. Pán Bůh píše, že nám připravil dobré skutky na každý den, a já si říkám, kolik jich prošvihnu prostě proto, že na ně nemám čas.
Takže sis to v těch devatenácti srovnala…
Jo, a je to hrozně osvobozující zjistit, že vlastně nic nemusíš, že Bůh není ten, kdo by za tebou chodil a říkal ti hele, zase jsi to zkazila, a dělal si čárky. On počítá s tím, že děláme chyby, jeho to nepřekvapí. A my máme někdy ten pocit, že ty naše hříchy Boha tak strašně zamrzí, že je z toho úplně vyřízený.
Protože to posuzujeme podle sebe. Když někdo zhřeší, nás to zamrzí, a taky mu to umíme dát najevo, jak špatně se zachoval. A ještě to bereme tak, že mu tím prokazujeme dobro, že se může lépe napravit, když řádně pochopí svoji vinu.
Když jsme tenkrát vedli ty konverzace s Bohem, on mi říká: Proč pořád chceš na mě udělat dojem? A úplně jako bych viděla jeho nechápavý obličej a verš z Joba: Jak Pánubohu uškodíš, když budeš hřešit? A jak mu přilepšíš, když se budeš chovat dobře?
Ale pak si řekneš, no ale to vlastně nemusím nic, ne? A Bůh na to: No, konečně ti to došlo! Ale když si uvědomíš, že nemusíš nic, tak vlastně můžeš všechno. Protože když nemáš povinnosti, které na tebe Bůh nakládá, nemáš žádnou laťku, kterou musíš přeskakovat a najednou tady máš den jako příležitost. A věřím Bohu, že když to pokazím, tak on je větší než moje selhání a nějak to napraví. A když se to povede, no tak super!
A to je moment, ke kterému se potřebuju neustále vracet. Nemusím nic a můžu všechno.